Neděle 2. října 2022, svátek má Olívie, Oliver
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 2. října 2022 Olívie, Oliver

Nejsem jediná Popelka na světě

30. 07. 2015 23:23:37
Cožpak se mi nikdy nepřestanou vracet obrazy jejího rozzuřeného obličeje, jak na mě řve a vší silou mi dětskou hlavičku tlačí obličejem k promočenému páchnoucímu prostěradlu, zběsile mi ho válí ve vlastní moči, a já nemůžu dýchat.

Mám rozečtenou Janu Eyrovou. Tolik se v ní vidím. Díky prvním kapitolám začínám chápat, proč mě macecha tolik nenáviděla a trápila mě - nehodila jsem se jí, nerozuměla mi. Stále jí to nemůžu zapomenout. Cožpak se mi nikdy nepřestanou vracet obrazy jejího rozzuřeného obličeje, jak na mě řve a vší silou mi dětskou hlavičku tlačí obličejem k promočenému páchnoucímu prostěradlu, zběsile mi ho válí ve vlastní moči, a já nemůžu dýchat, nemůžu se vůbec nadechnout, nemám dost fyzické síly se její ruce vzepřít a popadnout dech. Celý obličej mám mokrý, vlastní moč vdechuji, jak se snažím získat aspoň trochu kyslíku. Jsou mi čtyři roky a mám hrůzu z každého rána. Doufám, že se nikdy nerozední. V noci jsem hodiny klečela nad mokrým prostěradlem a foukala na něj, aby stihl flek uschnout, než vyjde slunce, respektive než uslyším za zdí kuřácký kašel, který věstí bolest. Strach, pořád mám jen strach, abych všechno udělala správně. Co když udělám nějakou chybu? Bude na mě zase křičet. Už předem se mi svírá srdce úzkostí.

Nikdy jsem Jessince, své fence, nevyválela štěněčí čumáček v její loužičce – je to odporné a vůbec ničemu to nepomůže. I přesto se naučila ve velice raném věku tří měsíců, aniž by měla dovyvinuté svěrače, domácí čistotnosti.

Moje macecha mi drásala srdce od chvíle, co mě poznala jako tříleté spokojené dítě, a to patrně proto, že moje povaha byla tolik odlišná od té její. Byla jsem jiná. Copak mohu milovat osobu, jež mě celý život zahrnovala nenávistí a opovržením? Vysmívala se mi a neustále mě ponižovala, pokud mě rovnou nebila. Špatně uklízím, dělám často chyby. Nelíbí se jí, jak myju linku, nedostatečně utírám nádobí, zapomněla jsem vyndat z hořčice lžičku předtím, než jsem ji uklidila do lednice. Strašně mě za to seřvala. Moc ráda chodím do školy – a vážně nerada se vracím. Já nevím, co mám dělat, aby mě měla ráda.

Ale dost, neměla bych vzpomínat na takové věci, nebo na ně do smrti nezapomenu. Nechtěla jsem se k takovým vzpomínkám už nikdy vracet, jenomže v úterý před dědečkovým pohřbem se situace opakovala. Je mi dvacet osm let a macecha mě skoro nepříčetně seřvala, až zrudla v obličeji, že jsem otevřela dětský jogurt. Abych uvedla situaci na pravou míru – macecha má zcela neomezený rozpočet, jídlo nakupuje z tátou vydělaných peněz, moji rodiče jsou finančně velmi v pohodě, jezdí po celém světě na několik dovolených ročně a doma mají zásoby jídla, jako by čekali válku. Ráno jsem vstala, oblékla se a sešla dolů do kuchyně. Vzala jsem si banán a otevřela narvanou americkou ledničku, ve které se absolutně nevyznám, protože už mnoho let doma nebydlím. Jedna z polic je po okraj naplněná jogurty. Bohužel jsem neviděla žádný bílý jogurt, které poslední roky jím daleko raději než ty barevné chemické břečky. Zcela v předu byly tři Olmíci s piškoty, evidentně připravené pro Natálku (já bych svým dětem takové hnusy nekupovala, ale to sem nepatří). Sáhla jsem dozadu a vylovila něco neméně jedovatého (tady si člověk nevybere), alespoň však méně tučného. Vážně jsem si nevšimla, že na boční etiketě je nějaký kreslený obrázek. Přísahám, že jsem nechtěla ujídat dětem jejich jídlo, opravdu v té lednici bylo asi dvacet jogurtů různých značek a barev. Byl tam sice kyblík s bílým řeckým jogurtem, ale ten jsem si neodvážila vzít, protože jsem se obávala, že ho má macecha na něco připravený. Ječela na mě z plných plic s důrazem na každé slovo: „to ses nemohla zeptat, to musíš žrát dětský jogurty, já tady mám děti na prázdninách, kupuju to pro ně a ty jim to klidně sežereš...“ Nevěřila jsem vlastním uším, už jsem zapomněla, jaká na mě je. Hledá tak dlouho záminku, až ji najde. Jenomže jsem se bránila, a to velmi klidně a za použití logických argumentů (logiku bohužel ona neuznává), které jsem jako dítě neměla k dispozici, a proto na ni obvykle jen ustrašeně zírala se slovy „maminko, omlouvám se, já už to nikdy neudělám“ (ne, že bych kdy bývala tušila, co přesně nemám dělat). Moje argumenty typu „na tom jogurtu vážně není poznat, že je dětský“ nebo „těch jogurtů tam je asi dvacet“, případně „jestli ti to tolik vadí, můžu ti ho klidně zaplatit“ – poslední argument ji rozvzteklil ještě víc – samozřejmě to nechtěla zaplatit, ani by jí nepomohlo, kdybych sedla do auta a za deset minut se vrátila s novým jogurtem a přidala ho do sbírky v přeplněné lednici. Její cíl nebyl ubránit dětem jídlo. Ona potřebovala svého fackovacího panáka, v tomto ohledu jí nejspíš chybím. Chtěla být zlá a ventilovat svou zlost na mně. Když jsem daleko v Praze a „žiju si svůj život“, odnášejí to její vlastní děti, a to přece nechce. Natálka se na mě po probuzení přilepila jako klíště a její první ranní slova byla: „babička na maminku křičí a ona pak brečí“. Když jsem byla černou ovcí já, vše špatné se mohlo svést na mě, vytknout se mi dalo cokoli, třeba jsem něco položila někam jinam, než si ona zrovna v tu chvíli představovala, a hned si mohla ulevit. Naposledy mě „zmydlila“ v devatenácti letech, kdy jsem prohlásila, že jsem ráda, že jdu na vysokou školu do Prahy, protože doma bych neměla dost klidu na učení. Vláčela mě za tuto hlášku za vlasy z místnosti do místnosti, někde popadla plácačku na mouchy a sešvihala mě s ní. Teď si říkám, že by se asi měla léčit. Najednou mi přijde zvláštní, že jsem se nedovedla ubránit (je fakt, že vždy měla o pár desítek kilogramů více). Jako malá jsem si spíš říkala, že je normální, když je ke mně nespravedlivá, dávala jsem vše na účet „nejsem její“. Nemít mateřskou lásku a mít mateřskou nenávist jsou dva extrémní protipóly a já si říkám, jestli by mi nebylo lépe bez ní a zároveň bez domova. Na druhou stranu mě tento průchod životními sračkami utužil. Tolikrát jsem i přála bolest z jejího trýznění ukončit. Nevěděla jsem, kudy ven, dokud jsem si nepřečetla ten deník... Moje máma si vzala život. To jde? To je super nápad! Opřená o dveře ve svém pokojíčku, v rukou třímajíc silikonový pytlíček z bot s nápisem „do not eat“, jsem strávila zejména v pubertě mnoho hodin. Ani z okna se mi skočit nepovedlo, bála jsem se, že to přežiju a bude to bolet ještě víc – jenže jsem to chtěla kvůli zastavení bolesti. Ulevit si. Ale já se nikdy nezabiju, tu radost jí neudělám. Zabít se, to je jako vypnout televizi baseballovou pálkou. Přitom ji stačí vytáhnout ze zdi.

Janu Eyrovou paralyzovala neustálá křivda, s jakou se ve svých deseti letech musela potýkat. Dítě nemá k dispozici logické argumenty a neubrání se. Nespravedlnost cítí, ale nevyjádří ji, a pokud ano, není bráno vážně. Celým svým srdcem miluji spravedlnost, možná je to reakce na roky křivd. Jenomže co je vlastně spravedlivé? V ložnici mám dvě podobně velké kytky, a jelikož mé botanické vzdělání se limitně blíží nule, říkám jim palmy. Dlouhé měsíce jsem zalévala obě stejně, protože mám obě stejně ráda a jsou stejně veliké. Časem jedna začala uhnívat a druhá uvadat. Mně chcípne každá kytka, ale čím je větší, tím delší dobu moji péči přežije. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že bych měla na několik týdnů zrušit období dešťů uhnívající palmě, které navzdory mokré hlíně žloutly a hnědly listy, a naopak dopřát pravidelnější zálivku té žíznivější. Obě mám už přes dva roky a vypadají živě. Už své palmy netýrám, takto dlouho mi ještě žádná kytka nepřežila. Moje krásné palmičky mi tak pomohly pochopit vnímání spravedlnosti mé vlastní milované babičky, která mi v nejlepším úmyslu zachovat se spravedlivě tvrdě ukřivdila. Měla jsem snad dál zalévat obě stejně a nechat obě zahynout? Někdy není spravedlnost vidět na první pohled. Jako malá jsem potřebovala zcela jiný přístup, než mi mohla macecha nabídnout, a na její mateřskou péči jsem reagovala odumíráním. Dostaly jsme se patrně do začarovaného kruhu, kdy ona měla dojem, že ji nemám ráda, a proto mě neměla ráda ani ona. Není snadné milovat cizí tříleté dítě, jež nemá v povaze vrhat se lidem kolem krku a dlouho mu trvá, než si k němu najde cestičku a otevře mu své srdce. Zkusila jsem své srdce otevřít, měla jsem ji ráda, a proto mi rozdrásala duši tak, že nikdy zcela nepřestala krvácet. Šrámy zaschly, ovšem ona je umí velmi šikovně otevírat. Po jogurtovém incidentu jsem se vypravila snídat na zahradu, kde jsem se potají o samotě rozbrečela, na rtech mi visela slova „jak já to tady nenávidím“.

A jdu si přečíst další kapitolu. Nejsem zdaleka jediná Popelka na světě.

PS: omlouvám se za nekvalitní styl, umím psát daleko lépe, tento "článek" je pouze můj způsob, jak si ulevit od negativních emocí, a proto postrádá hlavu a patu. Vřele doporučuji všem trpícím - zkuste psát!

Autor: Adriana Belová | čtvrtek 30.7.2015 23:23 | karma článku: 18.93 | přečteno: 994x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jan Řeháček

Nedělní chvilka angličtiny: kids

Dětský svět má v každém jazyce své specifické výrazivo, protože je to tak trochu vesmír sám o sobě. Od žvatlání batolat až po jazykové experimenty puberťáků představuje nepřebernou studnici. Tady je pár zajímavostí z té anglické.

2.10.2022 v 9:09 | Karma článku: 8.21 | Přečteno: 149 | Diskuse

Gabriela Bretschneiderová

Jak zastavit autobus ve 2 vteřinách

Neznám nudu a není nad to na chvilku zastavit autobus. Že jste zvědavý proč, jen si přečtěte do jaké horké chvilky mě tentokráte syn dostal.

2.10.2022 v 7:10 | Karma článku: 5.18 | Přečteno: 222 |

Kristýna Hajská

Pohádka o dítěti, které nemělo štěstí

Ne všechny pohádky mají šťastný konec. Ani s Narcisem z řecké báje to neskončilo dobře. Narcis neumí mít rád a musí umřít. Pohádka o Osirionovi končí dobře. Ale každá hůl má ale dva konce: Co kdyby to dobře nedopadlo?

2.10.2022 v 0:46 | Karma článku: 3.67 | Přečteno: 90 | Diskuse

Karel Trčálek

Masový osvoboditel Putin versus masoví vrazi z NATO

Dnes bych rád vyzdvihl neprávem pozapomenutého blogera Kroupu. Jeho skvěle vyvážený článek o tom, jak nechápe, proč někdo nechápe, že Putin je masový vrah, je brilantní psychoterapeutickou prací. Keine Ukrajina, kein Problem!

1.10.2022 v 21:03 | Karma článku: 20.10 | Přečteno: 308 | Diskuse

Mirka Pantlíková

Šatenka

Víte co to byla „šatenka“? Asi nevíte... Současníkům to slovo už nic neříká, a nás, pamětníků, co ještě pamatují přídělový systém na potraviny a průmyslové zboží v době druhé větové války a po ní, rok od roku ubývá...

1.10.2022 v 14:01 | Karma článku: 21.06 | Přečteno: 406 | Diskuse
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 778
Narodila jsem se a žiji dodnes. Vystudovala jsem vysokou školu, střední školu, základní školu, mateřskou školku a dokonce prošla jesličkami. Snad mi tato kvalifikace dovolí přinést čtenářům nový pohled na jejich život.

Najdete na iDNES.cz