Napadlo mě, nejspíš v souvislosti s televizními upoutávkami na film 2012, který jsem už párkrát viděla, jak bych naložila s posledními minutami svého života. Zbývá Vám pět minut. Za pět minut se toho moc stihnout nedá a jen ti nejpragmatičtější a nejuvědomělejší z nás, kteří se dobře znají, okamžitě identifikují prioritu číslo jedna (na další životní priority už nikdy nezbyde čas). Například mou životní prioritou je cítit se šťastná, proto bych poslední chvíle života chtěla strávit se srdcem naplněným radostí a sáhla bych po zdroji potěšení, které je mi aktuálně nejblíže (předpokládám, že zpráva mě zastihla doma).
Takové úvahy jsou dobrý způsob, jak poznat sám sebe. Moje první myšlenka směřovala k délce doby potřebné k dostatečnému rozmrazení borůvek. Zdá se Vám to divné? Mám snadné vysvětlení. Před několika měsíci, když se bolest z nešťastné lásky stala natolik nesnesitelnou, abych si přála raději nežít, než se jí nechat dál sužovat, jsem posbírala všechny své duševní síly a s pomocí svých znalostí o pozitivním myšlení a sebekontrole bolest překonala. Tehdy jsem s úlevou sdělila nejlepší kamarádce vtipný poznatek – je škoda se zabít, když máte v mrazáku půllitr borůvek! Mluvím o nich jako feťák o dávce, proto uvádím na pravou míru: nejsem závislá na borůvkách, pouze na duševní pohodě. Už jste se někdy cítili špatně při konzumaci oblíbeného jídla?
Neztrácela bych čas telefonováním, beztak by sítě byly přetížené (smska přišla všem, každý ovčan - promiňte mi - občan, začne volat blízkým), vytěžila bych ze svých posledních pěti minut maximum. Přistupovat ke smrti takto chladnokrevně dovedou asi jen zkušení sebevrazi a já se smrtí koketuji od své puberty. Nyní už jen s nevěřícím úsměvem na rtech vzpomínám na tu dobu před několika měsíci, konkrétně na svých osm kilometrů běhu na Ladronce, které měly být součástí mého boje proti touze ukončit si trápení (sport=endorfiny), ovšem strávila jsem celý běh vymýšlením desítek morbidních způsobů, jak se demonstrativně sprovodit ze světa. Zamilovanost je nebezpečnější než všechny nemoci světa!
Efektivní využití svých posledních pěti minut života si představuji následovně: deset vteřin mi zabere analýza vzniklé situace a tvorba podrobného plánu (nepodceňujte time management!). Nejprve vyndám borůvky z mrazáku a vložím je do mikrovlnky na plný výkon, 2 minuty by mohly stačit. Během těchto dvou minut popadnu do náručí svého psa, pevně jej k sobě přivinu a políbím ho na čumáček, načež vyndám z ledničky všechnu šunku a tu mu nacpu do chřtánu. Intuitivně jsem odhadla, že můj pes si svých pět minut představuje žravě a splnila tak jeho nevyřčené poslední přání. Zbylé vteřiny do pípnutí mikrovlnky se mazlím se svým pejskem, šeptám mu do srsti vyznání a pusinkuji mu čelíčko. Poté vyndám borůvky, osladím je a se psem na klíně je všechny rychle sním. Možná stihnu s plnou pusu odeslat hromadnou smsku se slovy „díky za vše, mám tě ráda“ nejlepší kamarádce, tátovi, babičce, Radimovi a Kamilovi. To jsou lidé, kteří pro mě v životě hodně udělali, bez jejich nezištné podpory by můj život nebyl takový, jaký je. Zvláštní, že jsem spontánně nevybrala žádnou svou velkou lásku, se kterou bych se chtěla rozloučit, přitom jsem milovala hluboce už několikrát. Bylo by hezké strávit všech pět minut v láskyplném mužském objetí a vůbec nemluvit, protože láska je, když dva mlčí, a mají o čem. Vycházela jsem ovšem z reálného předpokladu, že mi ta vládní smska přijde teď a já jsem právě doma v obýváku, v mrazáku zrovna bohužel nemám Häagen-Dazs Vanilla Brownie Caramel, borůvky však ano. Zhluboka se naposledy nadechnu čerstvého vzduchu, jelikož miluji dýchání, čerstvý vzduch v plicích zmírní stres z umírání. Není nadto zemřít šťastná. Říkáte si, že bych tak rychle nevěděla, co dělat? Ujišťuji Vás, že jsem si celých pět minut naplánovala během asi pěti vteřin v momentě, kdy mě napadla úvaha, co bych dělala, kdybych měla za chvíli zemřít. Psaní článku mi trvalo podstatně déle, ale věrně jsem popsala všechny úkony, které mě tehdy napadly.
Mně žádná vládní smska nepřišla, nicméně přesto se snažím žít tak, jakoby každý den byl poslední. Zní to jako klišé, ale schválně si to zkuste (týden bude stačit). Proto jsem se pokaždé loučila se svým milým tak, jako bych ho už nikdy neměla vidět, jakoby každý polibek na rozloučenou byl poslední, každé milování bylo naposledy. Proto často říkám svým bližním, jak jsou pro mě důležití, a využiji každé příležitosti udělat někomu radost. Podle mnohých měřítek nežiju naplno, ale snažím se žít v souladu se svými vůdčími hodnotami (pojem pochází z knihy 10 přírodních zákonů managementu času a života). Dovedu se radovat ze slunečného počasí, vlídné smsky, dokonce i z konzumace rozmrazených borůvek. Přála bych si, aby byli všichni na celém světě šťastní, přestože k tomu nemají vážný důvod. Jak byste svých posledních pět minut strávili Vy?